Život s brašnářem Jirkou z DOBAG

ŽIVOT S BRAŠNÁŘEM

Od doby, co se můj muž stal vášnivým brašnářem vím, že výrok „mám rád vůni tvý kůže“ rozhodně není kompliment. Jen stále přemýšlím nad tím, jestli mě vidí jako tu krávu nebo už jako ušitou hranatou brašnu. A absolutně si nedokážu vybrat, co mě v tu chvíli nasere víc.
Pro ženu neznalou situace, naivní a přespříliš romantickou by se mohlo zdát, že mám dokonalého manžela, který dbá o blaho svojí milované manželky a kdejakou volnou chvilku, i tu nevolnou, zkoumá ve výlohách obuvi, brašnářství, galanterie či kožených doplňků jakou novou kabelku by svojí drahé polovičce koupil.
Ovšem nám, prozřelým manželkám brašnářů, je naprosto jasný, že se opět jedná jen o prachsprosté čumění na švy, způsoby zpracování, šití, značky koželužen, přezek nebo nití. Občas i nahlas pronese egoistické chvástání typu: „Pche, konfekce…“

Vánoce, výročí, narozeniny, či jiná jubilea se nesou v duchu „co ještě potřebuješ koženýho?“.
Ale to se nenechte mýlit, že bych jako žena bezprostředně od zdroje žila v luxusních kožených doplňcích.
Žena brašnáře je vlastně takový pokusný králík. Sice inspirativní, ale přesně v duchu kovářovic kobyly.
„Jo ty bys chtěla černý pásek? Heleď, ale mě teď jde hodně na odbyt koňakový odstín, tak já ti to z toho šmiknu.“
„Hmm, koukám trochu delší, viď? No heleď, to si takhle zahni a bude to cajk, já už teď musím dělat zakázky.“
„Jo no, nějak jsem to blbě rozměřil, musel jsem si pak udělat lepší mustr, tak tohle nepovedený můžeš nosit.“
„Jo jo, dělám na tý tvojí kabelce do divadla. Nemusíš mi to připomínat šestkrát každýho půl roku.“

Když můj drahý muž začínal s brašnařinou, tak moje představy byly ryzí, romantické, naivní…dnes bych řekla úplně blbé. Pracoval ve volném čase, na kuchyňském stole metr na metr, držel se doma, nakupoval často v galanterii a nákupy se mu prodloužili často přes celý jeden film v multikině…i když se pak z kuchyňského stolu přesunul do svojí první dílničky o 16 metrech čtverečných, tak jsem si pochvalovala, jak je to skvělý, že pracuje doma a vím, kde je a co dělá.
Pak jsem nějak zjistila, že místo domácky založeného a doma se držícího muže žiju s celebritou, které každou chvíli zvoní telefon, rozdává rozhovory a mluví na kameru (čekám už jen, kdy začne rozdávat autogramy), jsou ho plné noviny (naštěstí ne bulvární) a půlhodinová procházka městem mu najednou trvá 3 hodiny a dýl, protože ho zastavuje na pozdravení kdekdo, převážně pak dámské publikum.
Romanticky vyhlížející řemeslník s domácí dílnou je najednou moderní influencer, který svůj obsah plní dokonce i nahými fotkami a videjky – občas si říkám, kdo s tímhle zjevem může žít, pak zamáčknu slzu a připomenu si, že jsem to já. Druhou slzu zamačkávám při pohledu na svatební fotografii a jeho koženkový opasek, jak byl vlastně fajn. Než se rozpadl. Ten opasek…

Jako třešnička na dortu je ovšem okamžik, kdy můj milovaný choť začal s kurzy brašnářství.
Znovu jsem se projevila jako neznalá života a utvrzovala ho, že je to skvělý nápad a jak budou ostatní muži rádi, že pro svoje ženy vlastnoručně něco vyrobí…
Příliš jsem se nestarala, kdo se přihlásil, až do okamžiku, kdy jsem nechápavě koukala do nákupního košíku, proč v něm máme 10 lahví Prosecca? Já su poctivý pivař, bublinky miluju leda ve formě antistresové fólie – kterou teď beru válečkem, protože není čas ztrácet čas.
Sice jsem tímhle nákupem lehce znejistěla, ale přeci nejsem nemoderní žárlivá megera, že. A tak jsem s hraným klidem a nadšením vyslechla vášnivé vypravování a zážitky z kurzu:
„Je to prča, ještě nikdy jsem neměl v dílně tolik bab.“
„Hele, brašnáře z nich asi neudělám, když mýmu nástroji říkají vojíždítko…“
„Jo, to Prosíčko se ukázalo jako bezva nápad, aspoň pak mají uvolněnou ruku pro práci zápěstím…“
„Jakmile jsem na ně vytáhnul pouta a obojek, tak jsem hned naplněnej až do konce roku…“

Nemoderní žárlivá megera sice nejsem, ale asi se stanu moderní alkoholičkou, co místo piva usrkává po doušcích (zato pravidelně) ze svého poháru s Prosíčkem a manžílka si táhnu na koženým obojku s prosíčkem, abych aspoň trochu povolila…

 _____________________________________________________________________________________________________________________________________

Asi se tak nějak dá se vším souhlasit, až na jednu věc! Dílna už má 35 metrů a je již mimo domov. Přeci jenom, mít v dílně 4 ženy s uvolněným zápěstím a vedle v pokoji ženu s válečkem vojíždícim bublinkovou fólii, by nebyl dobrý nápad :-). A navíc, prosecco zatím nikdo nepil.

Jirka z DOBAG